Zalyžařivší si lyžař vzpomíná

LVK na Kohútce

Všechno to začalo výstupem na horský hotel Portáš, který leží v nadmořské výšce 960 m. Při výstupu se objevily malinkaté komplikace. Třeba že někdo nemohl, nebo ho něco bolelo. Vše se vždy vyřešilo. I ty pády na ledu se obešly bez vážnějších zranění!

Poté, co jsme dorazili na hotel, ubytovali se a celý ho prozkoumali křížem krážem, byli všichni rádi, že si můžou na chvíli lehnout do postele a mít chvilku odpočinku. Za hodinu jsme měli nástup v naší klubovně, kde nám paní učitelka Smělíková řekla: ,,Kurze vztyk! Denní rozkaz č.1 na dne 15.1. 2018, vedoucí dne paní učitelka Smělíková! POHOV!“ Poté jsme dostali rozkazy na pondělí. Byly to spíše rady, jak se máme obléct na lyžování atd… Stejně to druhý den půlka kurzu nevěděla a chodila se ptát na jiné pokoje a za učitelkami.

Mobily jsme odevzdávali paní učitelce vždy před spaním a druhý den po obědě jsme je dostali zpět. To abychom po večerce spali, (což stejně nepomohlo, protože jsme si ještě déle vykládali) a abychom si ho na svahu nerozbili. Stejně jsme na něm moc ani nikdo nebyli, jen jsme večer zavolali rodině a bylo vystaráno.

Ranní budíček byl v 7:30. Chodila nás budit paní učitelka Michková s jejím synem Šimonkem. Za půl hodiny snídaně a v 9:15 už jsme museli být nachystaní a sbalení před chatou s lyžáky, helmou a rukavicemi. Stejně polovina kurzu došla až o půl desáté a půlku věcí opět neměla. Takže jsme museli ještě další čtvrthodinu čekat, než si všichni zajdou do svých pokojů pro zapomenuté věci. Po nástupu před chatou se vyrazilo na Kohútku.

Na svahu se poté ukázalo, že si někdo z domu vzal malé lyžáky a nemohl si je obout. S pomocí pana ředitele a paní učitelek se vše zvládlo a všichni si stoupli na lyže. Někdo již lyžoval, a tak byl zařazen do skupiny číslo 1, kterou měla na starost paní učitelka Smělíková, a zbytek žáků, který lyže ještě ani neviděl nebo lyžoval dávno, byl zařazen do skupiny číslo 2, kterou měl na starosti pan ředitel s paní učitelkou Nemášovou.

Skupina číslo 1 jezdila takovou lesní cestou a velkou lanovkou. 2. skupina jezdila na malé sjezdovce. Je tam sice jen poma, ale pro méně zkušené je to bohatě vyhovující, protože kdyby spadli (což se také stávalo), tak se nezabijí jako na velké lanovce. Lanovka je třeba 10 m nad zemí a poma se země dotýká (laicky řečeno).

Po skončení lyžování jsme se přes nekonečné kopce doplazili s lyžáky a helmou na hotel! Ještěže jsme si nechávali lyže na Kohútce. Všichni byli unavení, a to ještě nebyl ani oběd!! Po obědě jsme měli chvilku odpoledního klidu. Poté jsme měli společenské hry a někdy to probíhalo i venku, před chatou! Poté následovala večeře. A po večeři sprcha a postel!

Tak se to opakovalo celý týden. Ale ve středu a čtvrtek byla změna. Místo odpoledních her se ve středu vydalo půlka kurzu na běžky a zbytek na Kohútku do restaurace. Ve čtvrtek jsme se prohodili. Ti, co byli ve středu na Kohútce, šli na běžky. A naopak ti, co byli ve středu na běžkách, šli na Kohútku.

Běžky byly super, ale já jsem sportovní antitalent, takže mě to moc nešlo. Pořád jsem padal a občas se nemohl ani zvednout. Paní učitelka Smělíková na mě křičela: ,,Davide, zvedej se!“ a já jsem odpověděl: ,,Nejde to!“ A to jsem ještě nebyl ani v půlce svahu. Tak jsem se potají otočil a pokračoval zpět dolů s tím, že jsem už byl dvakrát nahoře!

V pátek byly na běžkách závody! No co bylo - nebylo? David byl zase poslední! Jako vždy (upřímně, nic jiného jsem asi ani čekat nemohl). Po závodu byl oběd. V klidu jsme poobědvali a po obědě jsme vyrazili 3 km dolů z kopce na parkoviště Vranču, kde na nás už čekal autobus!

LVK se nám všem líbil a budeme na něho hodně dlouho vzpomínat. Klidně bych tam i zůstal na další týden!

David Pipal