Lyžařský výcvik

Každá sedmá třída se na začátku ledna vypraví na lyžařský výcvik. Naše třída nebyla výjimkou. Každoročně se jezdí do Beskyd na chatu Portáš. My tam samozřejmě jeli také. Po dvouhodinové cestě jsme přijeli na parkoviště, kde jsme vyskládali lyže, běžky, kufry a lyžáky. Naskládali jsme je do auta, které vyjelo směrem k chatě a nás nechalo dole pod horama. Museli jsme jít do prudkého kopce, který měl asi 2 kilometry. Většina z nás už v půlce nemohla, ale nestěžovali si, protože už chtěli být v teplém pokoji s postelí. Když jsme přišli na chatu, já a pár dalších kluků jsme se už tlačili dovnitř, abychom byli co nejrychleji v pokoji. Vtom zahřměl hlas paní učitelky. ,, Žádné takové, pánové,  pojďte hezky vyskládat věci z auta.“ Po urputném tahání desetikilových tašek jsme konečně dostali klíče od pokoje. Pokoj, který jsme dostali, byl nádherný, sice malý, ale nádherný. Měli jsme čas na odpočinek, tak jsme ho řádně využili. Po odpočinku jsme dostali svačinu. Po svačině byl nástup, na kterém jsme se dozvěděli večerku a budíček. Bohužel nastalo i dlouhé povídání o řádu LVK. Poté jsme měli chvíli pauzu a pak byla večeře. Na večeři byl špenát s knedlíkem. Nic pro mě. Dal jsem přednost svačině z domu. Po snězení vynikajícího chleba se šunkou byl večerní program, tedy hry, které jsme si měli připravit z domu. Uteklo to jako voda a bylo půl deváté. Paní učitelky nás vyhnali do sprch. Pro kluky byla sprcha jen jedna, takže nám chvíli trvalo, než jsme se umyli. Poté jsme zalehli do postelí a spali a spali a spali. Na druhý den, o půl osmé ráno, jsme vstali a šli na snídani. Potom jsme se převlékli a šli lyžovat na sjezdovku jménem Kohútka.

Na svahu nás paní učitelky rozdělili do dvou skupin, na lyžaře a na nelyžaře. Já jsem patřil do skupiny první, tedy do skupiny lyžaři. Po rozdělení jsme se rozcvičili a vyrazili. Naše skupina jezdila na prudké sjezdovce, na rozdíl od skupiny druhé, ti jezdili na sjezdovce, která byla rovná a úzká. První den padali na mokrý a studený sníh všichni. A bohužel si Sandra, která na lyžích v životě nestála, natáhla koleno. Naštěstí to nebylo nic vážného. Takže paní učitelky Sandru jen zavedly na chatu a tam na nás čekala. Po lyžování jsme se vrátili na chatu a tam jsme si odpočinuli. Den už byl úplně stejný jako den včerejší. Odpočinuli jsme si, posvačili, měli jsme nástup, potom jsme se dívali na video o carvingu, povečeřeli jsme, hráli jsme hry a šli spát. Ráno se zase vše opakovalo. Posnídali jsme, převlékli se a vyrazili. Na svahu jsem si připadal jistěji než včera. Jezdil jsem vždy poslední, abych v případě, když někdo spadne, mohl okamžitě přijet a pomoct mu.  Bohužel hned druhou jízdu se stala strašná věc.  Áďa Junaštíková spadla na pravou ruku. Už od pohledu bylo jasné, že to s ní nevypadá dobře. Zavolali jsme paní učitelku, která na nás čekala dole pod kopcem. S velkou námahou se paní učitelka vyškrábala za námi. Celá zadýchaná se ptala Ádi, co jí bolí, ale Áďa  ji nebyla schopná odpovědět. Paní učitelka pochopila, že je to vážné. Okamžitě jsme Áďu předali záchranné službě. Se smutkem jsme se vláčeli za druhou skupinou jim tuto nemilou zprávu oznámit.  Když už jsme byli u nich, zjistili jsme, že řeší stejný problém jako my. Renča seděla uprostřed kopce a nemohla vstát. Všichni jsme tedy sjeli k ní. Sedli jsme si a povídali si s ní, aby nemyslela na tu bolest. Mezí tím paní učitelky volaly záchrannou službu, ale ta stále nejela. Jelikož Renči začala být zima, navrhla paní učitelka, že by jí mohli nějací kluci vynést nahoru. Všichni byli pro, takže jsme Renču chytli za ramena a ona po jedné noze vyskákala nahoru. Tam jsme počkali na příjezd záchranky, která brala i Áďu. Rozloučili jsme se s nimi a šli dále lyžovat. Všichni si dávali mnohem větší pozor, aby nedopadli jako Áďa nebo Renča, ale naštěstí už se nic takového nestalo. Za chvíli jsem už byli v chatě a mysleli na holky a doufali, že to není nic vážného. Při večeři přijelo auto a z něj vystoupily holky. Dozvěděli jsme se, že Áďa má zlomenou klíční kost a Renča natažené koleno. Áďa bohužel musela odjet, ale Renča mohla zůstat.

Další den se zase úplně opakoval, až na to, že se nikdo nezranil. Na čtvrtý den se všichni těšili ze všeho nejvíc, měl být totiž karneval. Po lyžování, obědu, svačině a večeři jsme dostali hodinku na to, abychom jsme se převlékli do kostýmů. Já a Honza jsme šli za top modelky. Po hodině líčení jsme se přesunuli do jídelny, kde se měli hrát hry a představovat masky. Všichni byli už natěšení, a když už mělo začít představování masek, paní učitelka si všimla červených skvrn, které byly po celé chatě. Usoudila, že musí být od rtěnky. Nejspíše musel do rtěnky někdo šlápnout. Všichni se začali dívat na podrážky a jediný, kdo na ní měl červenou skvrnu, byl Honza.  Musel do ní omylem šlápnout. Kvůli této události se celý program posunul, protože paní učitelky drhly savem všechny skvrny, co našly. Když už byly hotové, došly za námi. Byly hodně naštvané, takže rozhodly, že představíme svou masku a půjdeme spát. Za 30 minut jsme leželi v posteli. Všichni byli smutní, protože se na tento večer těšili.

Nastal poslední den. Ráno jsme vstali, posnídali a šli se chystat na poslední lyžování. Naštěstí se už nikomu nic nestalo. Po příchodu na chatu se začaly balit věci. Všechny se naložily do auta, které hned na to odjelo k autobusu. Rozloučili jsme se a vyrazili dolů směrem k autobusu. Když už byl vidět náš fialový autobus, všichni začali sténat, že domů ještě nechtějí. Nebylo to ale nic platné. Nanosili jsme věci do autobusu a vyrazili domů. I přes všechny ty události, co se staly, byl tento lyžák nejlepší zážitek, jaký jsem se svou třídou zažil.

David Kosek