Vídní pozpátku staletími

Poslední den před vánočními prázdninami, jedeme do Vídně! Cesta byla suchá, místy mokrá, před hranicemi zastávka a za chvíli jsme v zahraničí.

Nejdříve vesničky a městečka s vinařskou tradicí, potom na polích větrné vrtule, nakonec dálnice, které pořád přibývá a jen u nás pořád nic. Vjíždíme do Vídně.

Ve 21. století rostou jak houby po dešti nájemní domy, tak typické pro rudou meziválečnou Vídeň. Nové milénium oslavila rakouská metropole také stavbou několika dvousetmetrových mrakodrapů, vidíme je zblízka.

Vysedáme. Přímo před námi dům plný umění, prostě Kunsthaus. Autorem je Friedensreich Hundertwasser, zdejší nejpopulárnější architekt a malíř konce minulého století. Ještě známější je jeho Hundertwasserhaus. Také nájemní dům, každé okno jiné, fasáda pokrytá barevnými střepy, stromy na střeše. Kdo by tu bydlel... Ale japonským turistům se pestrý baráček líbil, fotili a fotili, a dnes je to prestižní adresa. Naše první zastávka, prohlížíme a fotíme.

Přesun na začátek 20. století: v muzeu města Vídně obdivujeme originály drahocenných obrazů Egona Schieleho a Gustava Klimta. Fotíme, bez blesku. Dřevěné modely Vídně z 18. a 19. století, ukazujeme si, kde jsme a co ještě uvidíme.

Před muzeem první rozchod tržně vánoční, prodávaná tvorba spíše umělecká. Nakonec  jsme všichni, jdeme dál, luxusní Korutanskou třídou až ke Štěpánskému dómu stavěnému téměř tisíc let. Nefotíme.

Kdo chce, navštíví chrám, další vánoční trh nebo se ohřeje v americké jídelně. Naše cesta staletími ještě nekončí. Posouváme se až k počátku letopočtu, kdy na území dnešní Vídně stál římský vojenský tábor. Teploučko při procházce podzemní archeologickou expozicí. Mlýnské i náhrobní kameny, šperky i hrnky, klíče. Žádné míče. Podlahové vytápění ano. Možná někdo fotí...

Poslední trhy, poslední zastávka, poslední posun v čase zpět. Jsme tu, teď, zatímco před více než 2000 let se tam narodil  Ježíšek. Na autobus čekáme jen chvilku.